Osvětim, tragické místo obehnané ploty ze všech stran, ze kterého jde cítit zlost, strach a nenávist. Nedokážu si představit, jak to mohl člověk člověku udělat, tolik obětí, trestů a týrání. Při pomyšlení na tuto „událost“ se mi chce zapomenout.
Věc, kterou jsem si z exkurze odnesla, je hlavně to, že mám štěstí a měla bych si vážit toho, jaký mám život. Ať se děje cokoliv, může být i hůř!
Po pravdě, všechno jsem si uvědomila, až jsme jeli domů. Za mě je to strašné, smutné, co jeden člověk dokáže udělat nevinným lidem. Myslím, že je dobré se tam podívat, aby si ostatní uvědomili, co se tam dělo a měli by si vážit, co teď mají. Už bych se tam ale nikdy nechtěla podívat. Zkušenost dobrá, ale stačilo. Vážím si své rodiny víc než kdykoliv dřív a jsem ráda tam, kde jsem.
Osvětim, místo strachu, úmrtí, chudoby a nevíte, kdy přijde Váš čas smrti. Když viděl jsem ty ploty, naběhla mi husí kůže. Doteď nechápu, jak tohle člověk člověku může udělat. Proč tolik nevinných lidí tam muselo zemřít. Jen kvůli tomu, že věřili v něco jiného, měli jinou pleť, anebo nesouhlasili s režimem. Když projdete bánou smrti, pravděpodobně se nevrátíte a jestli se odtud dostanete pryč, tak jste dostali z pekla klíč.
Osvětim, tragické místo obehnané ploty ze všech stran, ze kterého jde cítit zlost, strach a nenávist. Nedokážu si představit, jak to mohl člověk člověku udělat, tolik obětí, trestů a týrání. Při pomyšlení na tuto „událost“ se mi chce zapomenout.
Osvětim na mě působila smutně. Když jsem viděla ty vlasy, boty a malé oblečky dětí, nedokážu si představit, jaké to pro ně muselo být a co si museli prožít. Doufám, že do budoucna se nic takového nebude opakovat.
Na celý výlet jsem se moc těšil, ale všechno se to změnilo, když jsme přijeli na místo. Celou dobu jsem si říkal, jak jim toto všechno mohlo projít a jak je člověk schopen udělat něco takového druhému. Myslím si, že takový masakr si zapamatuji do konce svého života, tolik obětí a krutosti...
Osvětim na mě zapůsobila velmi depresivně. Představa, že by mě odtrhli do rodiny a blízkých, byla hrozná. Hned když jsem vešla vstupní bránou, napadla mě myšlenka: kolik lidí mi pod nohama umřelo a kolik lidí se tu trápilo. P o každém bloku, co jsem navštívila, jsem se cítila čím dál hůř. I po tom všem, co jsem viděla, např.: ostříhané vlasy nebo schované brýle, dětské oblečení. Vím, že vidět znovu už to nikdy nechce, stačilo mi to jednou.
Člověk ví, že to je hrozný, ale nedokáže si představit, jak moc hrozný, dokud to neuvidí. Nejhorší bylo se procházet po tom místě a představovat si, co se tam dělo.
Když jsme tam přišli, představila jsem si, že mě tam odvedli. Vcítila jsem se, jaké to asi muselo být- přijít o rodinu. Věřím, že kdybych byla starší a měla bych vlastní děti, tak by mě to ranilo asi víc. Uvědomila jsem si cenu života a že vždy může být hůř. Nejvíc mě zarazila hora vlasů a tresty (jak je pověsili za vyvrácené ruce). Když jsme procházeli podzemím, cítila jsem se jako bych šla na smrt.
Bylo fajn tam jet jako žáci ZŠ a vidět vše jako mladí. Některým to dost otevřelo oči a změnilo pohled na život. Hodně jsem si uvědomil. Teď už vím, že bychom si měli vážit toho, co teď máme. Nejvíc mě zasáhl ten obrázek 4 holčiček, které byly hubené na kost, neměly žádné vlasy a ten jejich pohled, který volal o pomoc…
Ta nejsmutnější myšlenka z celé exkurze, která se mi honí hlavou, je: lidé, kteří museli stát namačkaní celé dny ve vlaku, vůbec netušili, jaká další hrůza na ně teprve čeká…
Osvětim mi přijde jako místo, kam by se jednou za život měl podívat každý. Je to úplně jiné, než když o tom slyšíme ve škole nebo když se díváme na filmy. Být na místě, kde trpěly miliony lidí, je fakt strašný pocit. Vidět, jak tam přežívali a trpěli, pro mě bylo ještě horší.
Osvětim je místo, které je svým způsobem strašné, ale také velice poučné. Dává nám najevo, jak bychom se nikdy neměli chovat. Je opravdu příšerné, jak se lidé k lidem chovali. A to jsme si v podstatě všichni rovni a to bez ohledu na to, jakého jsme vyznání, barvy pleti, pohlaví, či orientace. Osvětim – Březinka, neboli Auschwitz – Birkenau je tábor, který už jen na pohled vypadá děsivě a neumíte (ani nechcete) si představit, jaké to tam muselo být, když se obyčejní lidé k sobě navzájem chovají jako ke kusu hadru.
Z páteční exkurze do Osvětimi jsem si odnesl pocity úzkosti a nepokoje. Opravdu jsem cítil, že se na tom místě děly velmi nelidské a hrozné věci. Byl to velmi poučný výlet, kterého vůbec nelituju. Je to jiné být tam naživo, než vidět jen obrázky na internetu.
Bylo to strašné a doufám, že už to nikdo nikdy nezažije. Líbili se mi tam ti černí ptáci, co poletovali okolo, napadlo mě, že to jsou třeba duše všech těch lidí, co tam umřeli. Nejvíc mě dojaly ty fotky na stěnách.
Myslíme si, že by to místo měl každý aspoň jednou navštívit a zažít tu temnotu, která se kolem toho nesla. Doufejme, že se historie nebude opakovat.
své pocity zaznamenali žáci 8. a 9. tříd