Dostal se mi do rukou zajímavý článek o Japonsku. Psalo se v něm o soužití starší generace s dětmi. Nejvíce mě zaujala myšlenka, aby domovy důchodců byly spojeny s mateřskou školkou. Senioři by předávali své životní rady a zkušenosti těm nejmladším. Děti by jim na oplátku dávaly spoustu radosti a pocitu nezbytnosti na sklonku života.
Proč o tom píšu? Chci jen zavzpomínat a připomenout nám všem stejně narozeným jako já, co by pro nás měla znamenat starší generace. Jak jí hlavně ctít, respektovat a snažit se pochopit způsob jejich cítení a myšlení. Nebudu nikoho poučovat, jen se s Vámi chci podělit o své dojmy, pocity a také zážitky.
Tolikrát se ve svých vyprávěních zmiňuji o tom, jak jsem vyrůstal v Šonově u Broumova. V Šonově žila taťkova babička z dědou. Měli domek pár metrů od nás, takže jsme se denně vídali a navštěvovali. Mluvili oba pro mě tak krásným podkrkonošským nářečím. Přesně jako když sledujete večerníček "Krkonošské pohádky". Oni nepovídali, ale "poudali". Měli velké hospodářství. Dědova vášeň byli králíci, ale on jim říkal zajíci. Bylo jich na třista kusů. Kotce měl udělány ze starého železničního vagónu. Děda své nejlepší kusy každy rok vystavoval v Šonově se spolkem chovatelů a také si vždy odnášel diplom a cenu. Za svojí výhru se také vždy řádně odměnil. Na výstavě už pár "štamprdličkami" s místními chovateli a cestou domů zašel i s diplomem do hospůdky. Hospodská Emilka po dědově třetím pivu hned telefonem volala babičce. Byly tak s babičkou domluvené. O tom ale můj děda nevěděl a vždy si pochvaloval, že pro něj babička přišla do hospody. Byl rád, že má babička o něj tak velkou starost, a babička zase byla klidná, že už má dědu doma. Pak mu ještě nalila do skleničky fernet, kteremu děda říkal fermež. A vždy podotknul: "Babi, musíš mě dát tu meducínu, víš že mi to předepsal doktor!" Pak babička dědu uložila do postele, nad kterou visel krasný obraz anděla, jak drží ochranitelské ruce nad dětmi u vody. Diplom dala dědovi na noční stolek a pečlivě ho přikryla peřinou. Takovou tou velkou, nadýchanou a nacpanou domácím peřím. Pak za námi přišla do kuchyně a pravila jen tak pro sebe: "Počkej, dědku, zítra, já ti to vytmavím!" Ale nevytmavila. Zase to bylo tak klidné a pohodové. Určitě to ale musela říct, abychom my děti věděly, že to není správné.
Babička se starala o slepice, kačeny, husy a kozy. Chodily jsme s ní na trávu, sušili seno a pomáhali tu její, jak říkavala, "havěť" krmit. Teď s odstupem let si uvědomuji, jak mně oba chybí. Kolik našich průšvihů zatajili před rodiči a kolik jejich moudrosti, pro mě tenkrát nepochopitelné, si teď připomenu. Ona ta naše dětská pomoc nebyla vždy ta pravá ořechová.
Viděli jsme babičku, jak škube peří z kačen. Seděla vždy na dvorku, vedle plný hrnec horké vody a ruce se jí jen kmitaly v té rychlosti. Sestru tenkrát napadlo, že babičce také pomůžeme. Zalezli jsme všichni tři do kurníku ke slepicím. Každý z nás bral jednu živou slepici po druhé a škubal z ní peří. Samozřejmě jen to, co nám šlo. Dřina to teda byla, protože slepicím se to vůbec nelíbilo. Moc nahlas kdákaly. Babičce jsme nic neřekli. Mělo to být překvapení až na ráno. Ale to nás nenapadlo, že půjde babička večer slepice zavírat. V okmžiku, kdy ty holé slepice uviděla, tak telefonem volala veterináře, kterému nahlásila zvláštní chorobu svých miláčků. Veterinář hned po příchodu vše pochopil, asi mu stačil pohled na nás tři a naše provinilé úsměvy. Babička napřed zaplatila veterináři za výjezd. Pak chytila to největší koště a snažila se nás dohonit. Ale rodičům nic neřekla. Ti se to stejně dozvěděli, ale babička nás bránila. Naše zlatá babička!
Bouřka přešla a my jsme chtěli tu škodu napravit. Tak nás napadlo, že teď uděláme radost dědovi. Jak jinak, než mu vylepšit chovné králiky. Děda nás vždy poučoval, že králíci nesmí mít mokrou trávu a mrkvička je nejlepší. Tu jim předával do kotce se slovy: "Tak kluci moji chlupatí, tady máte dobrůtku!" Samozřejmě jsme my tři vše řádně promysleli a naplánovali. Nesmělo to dopadnout jako u slepic. Všichni jsme se schovali za seník a začala válečná porada. Irča uměla psát, tak vše pilně zapisovala do sešitku. Bod za bodem, abychom se vyvarovali případných chyb. Irča se sešitem v ruce nás směřovala k předem připraveným úkonům. Nejdůležitější bylo, aby králíci neměli mokrou trávu. Bylo nám jasné, že to chce sluníčko. K tomu se přímo vybízelo místo, kde měla babička záhony se zeleninou. Takže jsme spojili příjemné s užitečným. Práci jsme si rozvrhli opravdu dobře. Víme, že organizace je nejdůležitější. Já jsem provázkem měřil vzdálenosti záhonků a Martin nosil dřevo z dřevo kůlny. Irča vše počítala a řídila. Dřina to teda byla, zvláště na tom slunci. Konečnš bylo vše hotovo. Kolem záhonu s mrkví byly zaraženy dřevěné kolíky spojené laťkami, aby králíci neutekli. Věděli jsme, že se všichni do ohrádky nevejdou, takže jsme vybírali jen ty šlechtěné pro výstavu. Děda je měl v kotci řádně označené červenou barvou, čímž nám ulehčil práci s vybíráním králíků. Do záhonů se jich vešlo jen deset. Ono to taky stačilo, protože byli dobře krmení a pěkně macatí. No, asi se jim to moc líbilo. Vesele poskakovali, vědomi si své svobody, toho slunce a babiččiny mrkve. To se bude pak dědovi vystavovat, říkali jsme si svorně. To děda určitě zase vyhraje a bude mít víc diplomů. Vyhrál totiž vždy jen s jedním králíkem a my jsme mu tam šlechtili hned deset kusů.
Vše probíhalo zdařile do té doby, než si pro nás přišla mamka. Problém byl v tom, že jé také milovnice zvířat takže s sebou měla našeho vlčáka Bleska. Dnes už nevím, zda se Blesk chtěl uvítat s námi, ale v tu chvíli se vítal s dědovými králíky. Velmi zvláštním způsobem to dával najevo. Vrčel a byl k neudržení. Skočil do záhonku, i když tam byla pracně vyrobená ohrádka. Nastal zmatek a Blesk s králíkem v tlamě utíkal pryč. Kdyby to byl jen ten jeden! Blesk nám porušil ohrádku a zbytek králíků vzal opravdu do zaječích. Sice jsme už byli s mamkou čtyři, ale králíci nešli pochytat.
Nakonec se vůbec neřešila naše dřina a snaha, ale napáchaná škoda. Deset chovných králíků zmizelo, babička byla bez mrkve a k tomu ještě náš taťka bez dřeva. Ono totiž to, co jsme s Martinem pracně zatloukali, byly palubky nachystané na strop do ložnice. Zvláštní bylo, že jediný, kdo nenadával, byla naše mamka. Prý byla ráda, že jsme v pořádku a taky že se jí vrátil Blesk, který králíka už neměl, ale za to měl plný čumák chlupů. Nutno říct, že děda nebyl tak vstřícný jako babička, ale časem to pochopil a hlavně nám odpustil.
Teď s odstupem času si uvědomuji, že každá generace má svůj způsob myšlení a jednaní. Neměli bychom ve svém věku odsuzovat své rodiče a prarodiče. Hlavně je respektovat a poděkovat za to, že vlastně JSME! Zvlášť v dnešní uspěchané době, která se honí pouze za majetkem a penězi. Proto tyto vzpomínky, jejich jednání či způsob řeči jsou pro mne jako pohlazení. BUDE JEDNOU I NAŠE GENERACE TAK LASKAVÁ, VSTŘÍCNÁ A MÍT SNAHU A RESPEKTOVAT TOHO DRUHÉHO??