Probudil jsem se do teplého slunečního rána. Ten den pro naši rodinu hodně znamenal. Jeli jsme po nekonečně dlouhém měsíci do Františkových Lázní pro mou sestru Irenu. Zotavovala se v lázních po operaci.
Cesta rychle ubíhala a po pár hodinách jsme dojeli na místo. Konečně byly Irčiny batohy a tašky naskládány do kufru auta. Mohli jsme vyrazit zpět k domovu. V autě vládla veselá nálada, no prostě pohodička. Byl před námi celý den volna, takže jsme si ho přáli pěkně užít. Plánovali jsme po cestě navštívit nějaký hrad nebo zámek. Naše auto právě projíždělo městečkem jménem Lány. Před zámečkem stála hradní stráž. A to rozhodlo! Okamžitě jsme autem zajeli na parkoviště. Taťka pečlivě uzamkl auto a mamka nás všechny spočítala. S úsměvem a dobrou náladou jsme vyrazili k zámečku.
První zastávka byla samozřejmě u hradní stráže. Pózovali jsme s bráchou vedle vojáků a mamka vše fotila. Opravdu, na jejich tvářích se nepohnul ani jeden sval. Vyhlíželi velice vážně a zodpovědně. Zato já s Martinem jsem si to pěkně užíval.
Vystáli jsme dlouhou frontu u vchodu a koupili vstupenky. Byl to krásný pohled. Vše pečlivě upravené a čisté. Hned u vchodu nás mamka upozornila, že nebude celý park procházet. Vím, že nemá ráda dlouhé túry. Jak nám s oblibou vykládá, prý je to následek z dětství, kdy musela s celou rodinou každou neděli po obědě povinně absolvovat nekonečné vycházky. Prý jí stačí pocit, že teď konečně na vlastní oči uvidí, kde se proháněl na koni "tatíček" Masaryk.
Kousek za vchodem stál obrovský skleník plný různých květin a keříků. Vtom slyším mamku, jak vykřikla: "To je přece paní Livie Klausová!" Okamžitě chtěla po sestře, aby ji nenápadně u ní vyfotila. Irča to okamžitě odmítla s tím, že je tam spousta lidí a bude to vypadat trapně, ale to se pěkně zmýlila! Mamka s klidem přistoupila k paní prezidentové a pustila se s ní do řeči. Co si povídaly, to nemám zdání. Šlo to asi pěkně podle mamčina scénáře. Paní Klausová zavolala: "Václave!" Teď jsme spatřili pana prezidenta před skleníkem, jak veze kočárek s vnukem. Přistoupil k nám a podal všem ruku. Předal paní Livii kočárek a vstoupil mezi naši početnou rodinu kvůli společné fotografii. Fotky máme dvě. Na jedné má pan prezident sluneční brýle a při druhé si je sundal, aby prý byl lépe vidět. No prostě nezapomenutelný zážitek.
Cestou zpět k autu jsme šťastně o všem mluvili. V tom slyším taťku, jak nadává a je velmi rozčílený. "Vykradli nám auto!" křičel na nás. Všichni jsme byli v pěkném šoku. Taťka mobilem zavolal policii. Konečně přijeli. Zdálo se nám to všem nekonečné. Policisté auto fotili ze všech stran a nakonec vnitřek vozu. Ztratilo se rádio, CD, mamce ukradli mobil a sestře komplet všechna zavazadla z lázní. No šílený blázinec! Taťka zuřil, mamka s Irčou brečely a my s bráchou jen zírali. Po náročném focení jsme všichni odjeli na policejní stanici do Nového Strašecí. Trvalo to strašně dlouho, neboť policisté sepisovali všechny ukradené věci. Sestra musela hlásit své osobní věci. Měla tam ještě celou kadeřnickou soupravu a učebnice do školy. Už pro nás skončil slunečný a krásný den. Nastal večer, všude tma a nepřívětivo. Cesta k domovu byla smutná a deprimující pro všechny.
Do dnešního dne samozřejmě zloděje nenašli. Po příjezdu domů taťka pravil: "No vidíš, mamko, hlavně že máš ty fotografie. Komu se poštěstí mít fotku s panem prezidentem za 20 000 Kč?" Na to mamka hned odpověděla: "No vidíš taťko, komu se poštěstí, že auto jen vykradou. Důležité je, že zůstalo na parkovišti a bylo vůbec ještě co fotit!"