Krůpěje deště pomalu a líně stékají po okně. Vítr si pohrává s listím. Šedá obloha nedá šanci hřejivému slunci. V křesle sedí bledý chlapec a upřeně vše pozoruje. Slzy mu stékají po tváři, v jeho očích se odráží veškerý žal a bolest. Myšlenky mu rychle probíhají hlavou. Přeje si jedinou věc. Vrátit vše o rok zpátky a začít úplně znovu. Pomalu zavírá oči a ponoří se do vzpomínek.
„Tomáši,učíš se?!” Matka stojí ve dvěřích a upřeně mě pozoruje. Vím, že to myslí dobře. Zase lžu, vždyť je to pořád dokola.
„Uč se, ať z tebe něco bude, budoucnost máš před sebou. Podívej se kolem sebe, žiješ v přepychu, máš všechno!”
Proč to musím stále poslouchat? Mít rodiče oba lékaře není žádná výhra. Mám jí říct, že ve třídě mě berou jako šprta a mazánka? Vždyť všichni ví, že nesmím večer z domu. Je to snad v 17 letech normální? Kluci o přestávce sedí a vypraví si o holkách a diskotékách. S tím už musím vážně něco udělat. Dodám si odvahy a jdu mezi ně. Aleš má hlavní slovo. Všichni ho berou a uznavají.
„Tak co ty šprte, jdeš s námi?”
Ani nevím, o co jde, a horlivě kývám hlavou. Aleš se mi vysmívá: „Tak večer se sejdeme v parku.”
„Jasně, příjdu,” odpovím. Vím, že rodiče mají společenou noční službu, tak proč to nezkusit? Můžu přece vypnout mobil a vymluvit se. Odpoledne vzorně sedím v pokoji nad učivem. Rodiče jsou spokojení a to je hlavní. Kdyby tak jen tušili!
Konečně jsem sám. Obleču se do věcí určených jen na chatu. Musím být přece stejný jako kluci a nevybočovat z řady. Stál jsem za rohem a pozoroval jsem co se děje v parku. Nebudu nedočkavec a čekat tam jako první. Musím být frajer jako kluci. Ti přišli společně a já po deseti nekonečných minutách loudavým krokem zamířil k nim. Opět jsem vyslechl štiplavé poznámky na mou osobu. Přehlížím to. Říkám si: „Však já vám ještě ukážu toho šprta a mazánka!”
Z parku míříme temnými uličkami za město. Jak nám vysvětluje Aleš, musíme vypadat nenápadně. Proč, se dozvídáme vzápětí. Za městem je Benzina. Aleš s úšklebkem říká: „Tak teď se nám šprte předvedeš, ještě nevíme, zda tě vzít do party!” Strčí mi do ruky pistoli a podá černou kuklu: „Neboj, budeme tě jistit, nic se ti nestane, pracuje tam neškodný dědula. Toho se nemusíš bát.”
Mám smíšený pocit. Pana Pavelku znám velice dobře, má chatu vedle nás. Je to milý pán, který vždy dojde za rodiči na kus řeči. Ruce se mi třesou, ale nesmím ukázat svůj strach. Rázně vkročím do místnosti a zamířím pistolí. Změněným hlasem se začnu dožadovat tržby. Pan Pavelka se chvěje po celém těle a začíná velmi těžce dýchat. Najednou se skácí na zem a nejeví známky života. Volám na kluky. Tohle přece není legrace, musíme něco udělat. Kluci se rozprchli na všechny strany a nechali mě tam samotného. Až teď mi rychlostí blesku projede hlavou důsledek mého jednání. I v této situaci si vzpomenu na rodiče a přemýším, jak by se zachovali. Vybíhám rychle do tmy pro pomoc. Jsem šílený strachy. Čas rychle běží, vím, že každá minuta je důležitá. V tom zahlédnu v dálce dvě žlutá světla, která se velmi rychle přibližují. Rozběhnu se do vozovky a zuřivě mávám na řidiče. Světla jsou rychlá a nepříjemně mě oslňují. Slyším ještě svůj výkřik, tříštění skla a silnou ohlušující ránu. A pak jen hrobové ticho a nebe plné hvězd nade mnou. Jsou krásné a třpytivé a mně se chce tolik spát. Otevřu oči, ale proč ty hvězdy dávají takovou zář, která tak bolí?
Najednou z veliké dálky slyším ten nejkrásnější hlas: „Tomášku, jsme u tebe, nemusíš se bát. Máme tě rádi.” Byli to rodiče. Léčení a posléze rehabilitace mě stála jeden rok života. Nevím, co mě v té době víc bolelo. Zda polámané tělo nebo výčitky svědomí. Mám teď tolik času na přemýšlení o věcech, kterým jsem se dřív jen smál...
Už přestalo pršet. Dokonce svítí slunce. Tomáše nehřeje.
Sedí v křesle, které má pro něho tak nutná kolečka. Už nikdy nebude chodit.
Nikdy! Je sám, obklopený přepychem, ale sám. Nečeká na Aleše ani na jeho partu.
Za celý rok jim ten šprt a mazánek nestál za jedinou návštěvu.
Ano, čeká! Čeká na pana Pavelku. Za chvíli příjde.
Zase přinese velkou čokoládu a tolik veselého vyprávění.
Už slyší zavrzání dveří, jeho těžkopádný krok a kuřácké pokašlávání.
Ne, teď chvíli nebude sám...