Proslov Karolíny Zabloudilové z 9.B

Vážené paní učitelky, páni učitelé, drazí rodiče, milí žáci!

Chtěla bych Vás uvítat na slavnostním rozloučení s naší školou, z níž my, žáci deváté třídy odcházíme do nového života, ke kterému jsme tady dostali základy.

Všechno to začalo, když jsme šli v září poprvé do školy, na zádech nesli tašku, která byla dvakrát větší než my a křečovitě se drželi za ruku maminky, kdyby nás tady chtěla náhodou nechat samotné. Ve třídě byla spousta stejně vyděšených obličejů, jako byl ten náš vlastní. A pak přišlo první zvonění, které nás uvedlo do toho velkého školního světa.

S vypětím všech sil jsme kaňkali do písanky, četli svá první slovíčka a na prstech jsme si počítali všechny jablíčka a hrušky z učebnice matematiky. Pak přišla vyjmenovaná slova, násobilka a hodně dalších informací, které jsme si museli zapamatovat, ať se nám chtělo nebo ne. To, co nám zpříjemňovalo léta na prvním stupni, byly výlety, exkurze a nespočetné množství dalších akcí, pořádaných pro naše zabavení a rozptýlení. V páté třídě jsme dokonce jeli na třídenní výlet ke Kralickému Sněžníku, který byl takovým malým rozloučením, protože nás čekal přeskok na druhý stupeň.

Tam jsme znovu byli těmi mladšími a jen těžko se nám zvykalo na přísnější pravidla, které jsme museli od šesté třídy dodržovat. Přešli jsme do nového prostředí, učili nás jiní učitelé a dostali jsme nové spolužáky. Snad zázrakem se nám podařilo vypořádat s problémy, které jsme si vždy na začátku roku stihli způsobit, a tak jsme mohli jezdit na třídní výlety. Někteří z nás se taky účastnili lyžařského výcviku, kde si užili týden plný zábavy na sněhu.

Dny, týdny, měsíce a roky letěly nepředstavitelnou rychlostí a najednou jsme byli v deváté třídě. Stali jsme se nejstaršími žáky na škole a přineslo nám to mnoho příjemných i nepříjemných zážitků. Začali jsme navštěvovat taneční, díky kterým jsme mohli být i na školním plesu. Učinili jsme konečné rozhodnutí o naší budoucnosti a vybrali si střední školu nebo učiliště.

A dnes je tomu všemu konec. Skončilo sladké nicnedělání, skončily přestávky strávené s našimi kamarády, skončily nekonečně dlouhé vyučovací hodiny. Všechno, co nás čeká po dvou měsících prázdnin, je neznámé. Jistí si můžeme být jen tím, že zůstanou vzpomínky. Jestli budou hezké, to je jen a jen na nás. Ráda bych poděkovala všem učitelům, kteří nás základní školou provázeli a přestože jsme jim to moc neusnadnili, snažili se do nás dostat aspoň zlomek svých vlastních vědomostí a měli s námi přitom velkou trpělivost. Vám všem přeji úspěšný začátek na nových školách a doufám, že se jednou zase sejdeme, protože i když tahle etapa života skončila, můžeme si ji někdy společně připomenout.