Proslov Anežky Kneeové z 9.A

Kdo o nás tvrdil, ze jsme dětinští?
Jako by každý člověk nezrál jinak.
Staré stromy mívají ve zvyku stínit mladým
a vidět jejich malý vzrůst a ne svůj stín.
Slyšela jsem, že děti jsou děti.
Byl v tom soucit a nebo posměch?
Jakoby v dětství nebylo vytoužené hrdinství
na dosah ruky, tak blízko,
jak už nikdy v životě.

Zkouším tedy přemýšlet, jací jsme teď a jací jsme byli po těch 9 let povinné školní docházky? Na tuhle otázku si musíme odpovědět každý sám. Každý člověk přece zraje jinak. Všichni jsme však začínali stejně – v 1. třídě. Jaké to tam vlastně bylo?

Většina z nás si už asi nevzpomene. Každý si uvědomí, že jsme měli strach a že jsme si v novém prostředí těžko zvykali. To jsme ale, za pomoci spolužáků a učitelů, brzo překonali. Na 1. stupni je přece všechno tak dětské. Sice jsme se zde naučili číst, psát, počítat a další věci, které jsme postupem do vyšších tříd zlepšovali a rozšiřovali, ale jinak to bylo poletování po chodbách, hašteření nebo třeba konkurování si, že jeden má lepšího angličáka, jiná zase lepší panenku Baby Born. Náš okruh kamarádů se soustřeďoval v naší třídě a z těch ostatních tříd jsme v podstatě nikoho neznali.

Na 2. stupni je to však jiné. Jako šesťáci se dostáváme mezi starší. Poznáváme nové tváře a vážíme si svých nejlepších kamarádů. Jako malým se nám každou chvíli líbil někdo jiný, ale teď už máme svůj vkus. Dokážeme rozlišit pocity a důvěru v lidech kolem nás. A i s učiteli je to stejné! Nemůžeme si oblíbit každého, ale měli bychom rozeznat, co si dovolit lze a co ne. A i přesto, jaký ten člověk je, bychom měli mít špetku pochopení. Neříkám, že všichni k nám byli vždy přívětiví. U některých učitelů bylo vidět, že mezi žáky se najdou jejich oblíbenci a naopak. Jenže s tím nic nenaděláme, nikdo totiž není dokonalý. Ale i tak jsme zažili chvíle, na které budeme dlouho s úsměvem vzpomínat. V hlavní řadě to byly třídní výlety, hory, soutěže, exkurze a nakonec taneční. Právě tohle jsou momenty, na kterých zjistíme, jak moc se nám bude stýskat. A uvědomíme si, že to vlastně nebylo tak zlé. Na takových akcích se mi líbilo, že jsme mohli poznat nové věci a místa. Naučili jsme se také společenskému chování a základům, které se nám budou v životě hodit. A je jen na nás, jak do života vkročíme. Ne vždy se vše podaří, ale když se chce, všechno jde!

Vážení učitelé, milí spolužáci. Je tomu 9 let, co jsme se poznali a už je tu loučení. Jakoby právě zde byl ten přelom, kdy něco krásného končí a něco nového začíná. Otevírá se nám brána do světa dospělých, kterou jakoby odemkneme dnešním posledním zvoněním.

A tak bych se chtěla rozloučit a poděkovat všem, kteří to s námi po těch 9 let vydrželi. Těm, kteří nás podporovali v našich výkonech nejen sportovních, ale i pěveckých či vědomostních. Právě díky vám jsme mohli reprezentovat školu a ještě se při tom pobavit. Chtěla bych poděkovat také třídním učitelům za trpělivost a kázání, které nám dávali. Zřejmě jsme asi nebyli ten nejlepší ročník, ale zároveň doufám, že jsme nebyli ani nejhorší a věřím, že si na nás někdy rádi v dobrém vzpomenete.