Blíží se čas vánoční a to mě nutí napsat příhodu z tohoto nejkrásnějšího ročního období.
Probudili jsme se s bráchou do zimního rána. Za okny se všude třpytil sníh a chumelilo. Doma to vše voňelo právě pečeným cukrovím. Naneštěstí mamka zjistila, že jí chybí nějaké suroviny k dalšímu pečení. Vzbudila sestru a povídá: „Dej pozor na kluky, musim odjet autem nakoupit do Broumova.“ Vyslechli jsme přednášku na téma našeho chovaní v době mamčiny nepřítomnosti. Všichni tři jsme vše svorně odkývali a mamka mohla vyrazit na nákup.
Doma to bylo v pohodě do té doby, než za sestrou přišla její kamarádka. Holky se zavřely do obýváku a občas nás zkontrolovaly, co s bráchou v pokojíku děláme. Už si nepamatuji, čí to byl nápad, zda můj nebo Martinův. Prostě jsme se rozhodli, že mamku překvapíme a pomůžeme s předvánoční atmosférou. Ale od čeho začít? Naše čtyřleté mozečky pracovaly na plné obrátky. No jasně, vyzdobíme si pokojík. Mamka si výzdobu bytu nechávala vždy jako poslední. To rozhodlo. Z obyváku duněla hudba. Holky tam tancovaly a neustále se chichotaly. Bylo nám jasné,že ty dvě nás určitě rušit nebudou. Takže k provedení naší velmi náročné práce budeme mít naprostý klid.
„Brácho, musíme dát všude chvojí,“ říká Martin.
„To máš teda pravdu,“ odpovím mu.
Na konci zahrady měli rodiče kolem plotu vysázené smrky. Ale to nešlo, bylo to od domu hodně daleko a všude plno sněhu. To by sestra zjistila. Musíme to zařídít jinak! Asi dva metry od okna z kuchyně měla mamka zasazený malý stříbrný smrček. O vánocích na něm vždy visely ozdoby a hlavě světýlka. Byl to takový náš společný maskot Vánoc, zasazený zvlášť pro tento účel. Ale to jsme s bráchou tenkrát nevědeli. Aby Irena s kamarádkou neměla podezření, tak vždy jeden z nás hlídal obyvák a druhý olamoval větvičky. Počítání na prstech nám oběma už tenkrát šlo, takže jsme se bez problémů oba pěkně střídali.
Konečně byla v pokojíku pořádně velká hromada chvojí. Ale jak to připevnit?Kladivo a hřebíky měl taťka v garáži a klíče byly u mamky. Vyhrál provázek. Různě jsme ho všude natahovali a přidělávali. Vzhledem k naší výšce to moc nešlo, ale ty naše dvě malé židličky úplně postačily. Stále se nám zdálo, že to ještě není ono. Potřebovalo to doladit. Já jsem věšel mezi chvojí autíčka a plyšáky. Martin mezitím z knížky stříhal střapečky. Věděli jsme, že lepší by byl časopis, ale to bychom se prozradili častým chozením do jiné mísnosti. V knížce bylo spoustu obrázků, takže to mělo i tu správnou barvu. Konečně bylo dílo hotovo! Pokojíček už vypadal vánočně a vůně smrkového chvojí se linula po celé mísnosti.
Venku chumelilo čim dál víc. Ukázali jsme se holkám, aby viděly, jak jsme vzorní a hodní. Stejně nás moc nevnímaly. Měly zrovna mamčin kosmetický kufřík a navzájem si na obličej nanášely různé pudry a barvičky. Obě nás pochválily za bezhlučné chování. No, od nich to teda sedělo, když hudba řvala až k silnici. Pochopili jsme, že mamka se hned tak nevrátí. Při pohledu z okna to bylo víc než zřejmé. Tak jsme se přemístili s Martinem do koupelny za Ferdou, aby mu nebylo smutno. Ferda byl náš kapr.
„Martine, víš, jak taťka potom toho kapra škrábe a čistí?“ říkám.
„Víš co, uděláme radost i taťkovi.“
„Jasně, my ho umyjeme a připravíme,“ odpoví Martin.
Voda byla jako led. Připustili jsme Ferdovi teplou. My se přece koupeme taky v teplé vodě. Vzali jsme si náš dětský šampon. Oba víme, že ten neštípe do očí. Ferda je měl totiž stále vyvalené, tak mu neublížíme. Kapr nám pořad klouzal z rukou. Jak to vymyslet? Mamka se přece taky s námi někdy koupe, tak to taky tak provedeme. Martin vlezl do vany a snažil se držet Ferdu. Šlo to opravdu lépe. Na kartáček jsem nanášel opatrně šampon a poctivě kapra umýval. Dával jsem samozřejmě pozor na oči, vždyť už nejsem malý a tohle všechno znám. Kapr vypadal čistěji. Vodu jsme nevypouštěli. Mysleli jsme, jakpak bude krásně vonět, když ho ve voňavých bublinkách necháme. Voda byla sice i mimo vanu, ale jsou tam dlaždice, tak to určitě nebude vadit.
Najednou utichla hudba. Z koupelny slyšíme, jak holky pobíhají a volají nás. Rychle jsem dal Martinovi jeho župan, aby nebylo vidět mokré oblečení. Voda ve vaně zas tak moc teplá nebyla, takže bylo lepší být oblečený. Všichni jsme si rychle vzorně sedli v kuchyni za stůl. Slyšíme, jak mamka zavírá vrata od garáže. Vstoupila do dveří a bylo znát, že je jaksi vyčerpaná a bez úsměvu. Však on se jí úsměv vrátí, až uvidí výsledky našeho snažení. Mamka zničeně seděla za stolem a stěžovala si na silničáře, že opět nesypou. Pak se na nás podívala a řekla: „A co vy zlatíčka, bylo všechno fajn?“ Společně jsme kývali hlavou, že ano. A pak to začalo!
Jako první šla do koupelny. Její výkřik opravdu radostný nebyl. Běžíme za mamkou do koupelny. Vidíme, jak nešťastně sedí na vaně. Ponožky už měla nasáklé vodou z dlaždic a nepřítomným zrakem pozorovala Ferdu. I přes bubliny bylo vidět kaprovo břicho. Do té doby jsem netušil, že ryby plavou i tímto způsobem. Nastalo zlověstné ticho před bouří. Mamka sundala mokré ponožky a vydala se na inspekci bytu.
Další kroky vedly do našeho pokojíku. Ozval se další výkřik a opět se nám nezdál vůbec radostný. Během malé chvilky vše pochopila. Soudím podle toho, že rychlosti blesku vyběhla z domu k našemu stříbrnému smrčku. No, pravda je, že už jako smrček nevypadal. Ze země trčel jakýsi oškubaný pahýl. A v tomto rozhodném okamžiku určitě mamce prolétla hlavou babiččina slova - škoda každé rány, která padne vedle anebo, že proutek se má ohýbat dokud je mladý. Ostatně to jsme s Martinem během chvilky pocítili.
Bylo to nespravedlivé. Mamka už na Irenu nemela sílu. Zdála se nám dost zničená, už podle zrychleného dechu. Pak mlčky sesbírala zbytky toho, co byla kdysi jeji kosmetika. To je teda hrůza, pomyslel jsem si. My s bráchou dřeme a pracujeme a na rozdíl od nás si Irena jen tancovala a krášlila se. Mamka jen seděla a zničeně pozorovala nás tři. Pak jsme slyšeli velmi krátký a přísný rozhovor. Mamka mobilem žádala taťku pouze o nového kapra. Na vysvětlovaní událostí za její nepřítomnosti prý nemá dost kreditu. Bylo nám všem jasné, že bude další pokračování po příjezdu taťky z práce. A tak jsme se svorně jako sourozenci všichni tři snažili. Pomáhali jsme mamce s úklidem jako diví.
Nastal večer. Doma se opět linula vůně pečeného cukroví. Pokoje zářily čistotou, koupelna pěkně vytřená do sucha. Jen ta vana zela prazdnotou a čekala bez bublinek na dalšího Ferdu. Mamka se opět začínala usmívat. Jen při pohledu z okna kuchyně její úsměv vždy polevil. Na zbytku stříbrného smrčku teď sice byla samá vánoční třáseň, ale asi to podle mamky nebylo ono. Vtom taťka přijel z práce a v síťovce se třepal kapr. Nový Ferda se proháněl ve vaně a rodiče se zavřeli do obýváku. My, jako správně vychované děti, jsme nenápadně poslouchali rozhovor rodičů. On to vlastně nebyl dialog, ale spíše monolog. Mluvila stále jen mamka. Bylo patrné že vynadáno dostal i taťka. Irča na nás mrkla a spokojeně říká: „Kluci, už je to dobrý!“
Příčinu proč, jsme se dozvěděli až po Vánocích. Mamka měla na zahradě vysázených sedm stříbrných srmčků. V létě při sekání trávy se našemu otci podařilo šest z nich zlikvidovat sekačkou. A ten sedmý poslední mamka opatrovala jako oko v hlavě. Proto mu říkala maskot a stal se symbolem Vánoc.
Důležité je, že svátky byly plné štěstí a pohody. Taťka pro klid v rodině místo obvyklého vánočního smrčku udělal mamce radost krásně rostlou (a hlavně bez oškubaných větví) jedličkou. Takže, milí přátelé, také Vám všem přeji ŠŤASTNÉ A VESELÉ!