Projekt "Já na to mám"

Projektový výlet - 2. – 5. 6. 2009 – 8. A – Kamenice nad Lipou

Loga Vstup do fotogalerie

Projektovým výletem jsme letos zakončili školní rok, ale také letošní projekt „Já na to mám“. Na našem vlastivědném putování jsme se zaměřili na poznávání historie řemesel, na pracovní podmínky v jiném regionu, na život a dílo slavných rodáků měst, která jsme navštívili. Ankety mezi obyvateli i turisty nám odhalily mnohé zajímavosti o Jindřichově Hradci, Kamenici nad Lipou a jejich okolí.

Letos jsme vycestovali jako jedna z prvních tříd. Naše cesta začala dne 2. 6. 2009 na nádraží v Novosedlech, kde jsme se už od 5, 30 klepali zimou, v 5, 45 jsme konečně nasedli do poloprázdného vyhřátého vlaku směr Znojmo, pohodlně se usadili a vyrazili na dlouhou cestu do Jindřichova Hradce. Tam jsme navštívili zámek a muzeum, kde jsme zhlédli Krýzovy jesličky, největší lidový mechanický betlém na světě. Po dlouhém dni jsme okolo šesté večer vyjeli úzkokolejkou směr Obrataň do Kamenice nad Lipou. Tábor na břehu rybníka Kalich se stal naším dočasným domovem.

Vstup do fotogalerie

Hned mezi dveřmi nás přivítal majitel tábora „Myšánek“, který byl už od pohledu velice příjemný a ochotný. Jídla nám tam velice chutnala, skoro jako od babičky. Po chladné noci, kdy nám tři děvčata málem umrzla, nás čekala hra, při níž jsme procvičili nohy, mozek a zamysleli se nad lidskými vlastnostmi a schopnostmi. Po vydatném obědě jsme se vydali na zámek v Kamenici, kde naše prohlídka zahrnovala expozici hraček, podzemí zaplněné extravagantními výrobky studentů umělecké školy a uměleckého kovářství. Samozřejmě jsme nezapomněli na zámeckou zahradu ukrývající víc než 750 let starou lípu – podle níž se město také jmenuje. Po dvou hodinách sbírání informací po městě naše cesta zamířila na zdejší lesní hřbitov Brádlo. V táboře pak, když už se setmělo, nás napadla lišácká hra na schovávanou (všem se to moc líbilo, hlavně ta klíšťata!).

Další ráno jsme byli přinuceni vydat se po naučné stezce Vítězslava Nováka, místního rodáka, která se táhla přes celý okolní les. Na 3 km dlouhé trase nás čekalo 12 zastavení a plnění 12 úkolů, alespoň teď známe podrobnosti o tamní krajině. Jelikož nás únava a hlad přepadly, po obědě nezbylo vůbec, ale vůbec nic! Po krátkém odpoledním klidu se nás zase zmocnila hyperaktivita. Hráli jsme fotbal, nohejbal, basket, avšak nejoblíbenější hrou, asi u všech, byl stolní tenis. I když několik z nás málem skončilo se zlámanou nohou, z haly se neustále ozývalo hlasité „chlámání“. Navečer nás napadla šílená věc. Ani nevíme, jak se to přihodilo, ale najednou byly z kluků holky a z holek kluci. Kluci namalovaní, načesaní, navonění, zatímco od nás holek se to táhlo na sto metrů. Prostě jsme vypadali, jako kdyby nás vykopli rovnou z Bohnic. Na naši poslední večerní schůzku, která se konala každý večer, jsme měli složit nějakou básničku nebo písničku o našem výletě. Všechna díla byla úžasná, ale nejvíc se nám líbil rap našich paní učitelek (ty fakt válely). Okolo jedenácté v noci, jako kdybychom to nečekali, nás popadl strach z té děsivé stezky odvahy. Ale jak se ukázalo, nebylo se vůbec čeho bát. Avšak bohužel naši tři nejmenovaní spolužáci strach nepřekonali a vůbec nešli (srabové).

Poslední den se nebylo na co těšit. Jeli jsme domů. Po obědě, kdy už na nás čekali sbalené batohy a tábor vypadal jako ze škatulky, jsme popadli naše těžké bágly a vydali se na cestu na vlak. Naposled jsme se pohoupali na mostě (jak by to asi vypadalo, kdyby se pod námi zlomil) a nastoupili do vláčku. Cesta domů už nebyla tak pohodlná, jelikož byl pátek a vlaky byly přeplněné výletníky. Cestou z Okříšek do Znojma nastala kolize, protože vlak byl přeplněný a nám se asi rozbil motor. To beztak ten „potergaist“, co si ho všude s sebou vozíme. Naštěstí jsme se po dvacetiminutovém zpoždění dostali bezpečně na znojemské nádraží a naposled přestoupili. Odtud nás vlak zavezl až do Novosedel, kde už na nás čekali rodiče. Nikdo je neviděl rád. Nejradši bychom se všichni hned vrátili zpět na Kalich a strávili tam alespoň ještě týden. Všem se výlet moc líbil, akorát byla veliká škoda, že s námi ze zdravotních důvodů nemohla jet naše třídní učitelka Jitka Radkovičová. Bez ní to nebylo ono.

Barbora Suchyňová, Kateřina Řešetková, 8.A

Copyright © 2003 - 2019 ZŠ a MŠ Drnholec | Webmaster yago | Powered by Joomla!
Download Joomla Templates

Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas.